Back to MSGENEALOGIE

Vysoká šlechta: abatyše, arcibiskupové, biskupové, baroni, císaři, hrabata, knížata, králové, svobodní páni, opati a vévodové. 

 

Cimburkové (a Tovačovští) z Cimburka, Ze Švabenic, Ze Slivna, Markvartici - viz dole na stránce

Kamarétové, Vojslavičtí - viz "nižší šlechta".

 

 

 

Pocházeli svobodníci Kamarýtové z Dolnokralovicka z panského rodu z Cimburka ?

 

Kamarýtové/Kamarétové: A.N. Vlasák považoval svobodníky Kamarýty z Chmelné a z Alberovic na Dolnokralovicku, za potomky Kamarétů ze Žirovnice. Vypátral jsem, že svobodníci Kamarýtové žili mj. v Němčicích a v Kačerově, jedná se o vsi sousedské. Podle Ottova slovníku naučného drželi Kamarétové ze Ž. statky mj. v Alberovicích a v Křivsoudově. Je tedy pravděpodobné, že někteří členové rodu, snad synové Diviše Kamaréta ze Ž., tedy Jan,  Prokop či Zbyněk, se v některých výše zmíněných vsích usadili. Hrad Kámen a Žirovnice byly již dávno prodané.


 

nákres


 

Vojslavičtí: Předposlední známý člen rodu Kamarétů ze Ž. - Diviš, který měl se svojí ženou Ofkou z Vojslavic tři syny a byl nástupcem Purkarta K. ze Ž. na Žirovnici, snad svého strýce (?)  Jeho žena Ofka pocházela z vladyckého rodu Vojslavických z Vojslavic. Tento rod seděl v 15.století např. na Popelíně a na Loutkově, tedy na místech nedalekých od Žirovnice. Ofka roku 1485 prodává hrad na Žirovnici ve prospěch svých nedospělých synů, panu Vencelíkovi z Vrchovišť. Rod dále chudl.

 

Cimburkové: Rod Vojslavických z V. patrně pocházel od Markvarta, který r. 1418 držel polovinu Vojslavic, či snad od Něpra, vyskytujícího se již r. 1377 jako držitel části Vojslavic. Dle "Otty", Myslivečka, Halady a dalších, tento rod pocházel ze zchudlé větve pánů z Cimburka. Sdíleli s nimi erb tří cimbuří. Cimburkové opravdu seděli i na Vojslavicích, avšak jejich rodové jméno zde jejich potomci již neuživali. Nejstarším známým předkem tohoto významného českého rodu (velké slávy dosáhl v 15.stol.) byl patrně velmož Miroslav (z rodu Markvarticů?), který r. 1143 založil cisterciácký klášter v Sedlci u Kutné Hory. Sestra jeho byla snad Marie, zakladatelka kostela Sv. Jakuba (r. 1165 za přítomnosti krále Vladislava II.), zřejmě provdaná za Slavibora ze Švábenic, který se kolem r. 1150 zúčastnil ozbrojeného přepadení olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka a byl zato posléze popraven (?)


Co hovoří proti:

1. A. Sedláček se domnívá, že v Alberovicích r. 1543 sídlil Kamarét z Prahy. Po něm koupil tvrz dědiník Mikuláš, který byl sice Kamarét, ale dostal toto přízvisko po tvrzi, jež se tak říkalo. K této teorii se přikláním (z pramenů vyplývá tato skutečnost), tedy

o mé předky se nejednalo. Nicméně je zde šance, že někdo z jiných vladyckých rodů v okolí pojal za svou choť členku rodu Vojslavických. Potomci Vojslavických resp. Cimburků (po přeslici), mohou tedy dnes žít, pokud se však vyvíjel rod Diviše Kamaréta v další pokolení...Není prokázán ani příbuzenský vztah ke Kamarýtům z Rovin, kteří např. drželi tvrz v Alberovicích a roku 1543 ji prodali novým majitelů, kteří se po ní začali psát "Kamarýt" (A.Sedláček), zajímavé však je, že v Deskách zemských v obnovených vkladech shledáváme zápisy 1541-1543 svobodníků Kačerovských, kteří přiznávají své zboží po otci svém Šimonovi Kamarýtovi. Jméno je jistě středověkého původu a patrně tak starobylé budou i tyto rody. Pro nedostatek starších archivních pramenů zatím nemůžeme lépe poznat příbuzenské vztahy.


Je vůbec šance narazit v rodokmenu na šlechtický rod ? Není to nemožné...

Občas se lidé ptají, zdali je možné narazit na šlechtické předky. Drtivá většina z nás bádá mezi poddanými a časem třeba doufá, že se tam objeví nějaká zajímavá rodina. Většinou se nám tam hrabata neobjeví, ani bohatý sedlák nemohl pomýšlet na to, že by provdal svojí dceru za rytíře. Tak jako měšťan se v podstatě vyvyšoval nad robotného sedláka, tak se "urozený vládyka" díval z patra na měšťana, pán na rytíře (J. Macek, Jagellonský věk v českých zemích). Jednotlivé stavy se uzavřely na konci středověku, příslušník rytířského stavu už v podstatě nemohl doufat v přijetí do panského stavu, zjednodušeně řečeno, páni si nepřáli, aby se jejich privilegované řady nadále rozrůstaly.

Domácího panstva v 16. století ubývalo, počet šlechtických osob kolísal. Ing. Igor Činovec (Listy ČGHS 03/2011, Obraz vývoje stavů v 16. století podle titulářů) zevrubně zkoumal pět titulářů, které představují seznamy příslušníků určitého stavu a ukazují nám přesné rozvrstvení privilegovaných vrstev feudální společnosti 16. a jejich prolínaní. Ve zkratce, dle Palackého u nás v roce 1500 žilo přibližně 62 panských rodů, v roce 1589 už jen 36 a jsou mezi nimi patrně i cizí rody, které se u nás na čas usadily. Počty jednotlivců by vypadaly zhruba následovně: 208-298 panského stavu, 1650-2394 vladyckého stavu. Igor Činovec podrobil kritice také edice berních rejstříků a závěrem se pokusil využít titulářů jako demografického pramene. Vynýsobil počet jednotlivců obou stavů koeficientem udávajícím velikost šlechtické rodiny, který používá J. Pánek ve své studii o stavovství v předbělohorské době (Folia historica Bohemica 6. Praha 1984).
Odhadl počet šlechtických osob v zemi následovně, uvádím první a poslední zmíněný rok 16. století:
rok 1534: 16 152 osob
rok 1589: 13 962 osob
Tituláře jsou však neúplné, neboť ne všechny šlechtické rodiny se do nich nechaly zapsat.
Povýšení či přijetí vladyků do panského stavu platilo vždy jen pro tu určitou linii.

Prohlédl jsem všech tisíc předků ve svém rodokmenu a mohu potvrdit, že sňatky se uzavíraly mezi osobami zhruba stejných společenských vrstev, ale přesto jsem se bez krkolomných kliček a fantazie dostal mezi staré erbovní rody, následně i mezi rytíře. Mlynář si vzal dceru svobodníka, z jehož předků se vyklubal erbovník, jehož předkové byli povýšeni do rytířského stavu v první polovině 16. století. Naopak některé rody v té době byly vladycké a až po Bílé hoře dosáhly hraběcího stavu, většina protestantských rodů však po Bílé hoře upadla v zapomnění.
MLYNÁŘI (poddaní své vrchnosti) - SVOBODNÍCI - VLADYKOVÉ a ZEMANÉ - RYTÍŘI.
Samozřejmě po přeslici a je to záležitost bezmála 400 let, ale rázem se před námi objevilo mnoho zajímavých starobylých rodů, které užívaly predikátu (tzn. byli nobilitováni - byl jim od panovníka udělen/propůjčen erb k užívání) a už je nalezneme ve všeobecných encyklopediích, erbovnících a v kvalitní odborné heraldické literatuře.
Dobrali jsme se nižší šlechty, můžeme mířit ještě výše ?
Hranice mezi vysokou a nižší šlechtou byla jasná a co se vzestupu týče, pro mnohé v novověku často už neproniknutelná. Je známo, že rozdíl byl zejména ve stáří rodu (doložitelnost - občas se fabulovalo) a v majetku. Přes to všechno některé panské rody, které se už ve středověku značně rozrostly (např. Benešovici) v jistých větvích zcela zákonitě zchudly a pozbyly i svého postavení. Jeden takový případ byli, alespoň dle prof. A. Sedláčka, páni z Dubé, mezi jejichž potomky se počítají také vladykové z Ostrova u Vlašimi. Ti užívali v erbu rovněž zavinutou střelu a drželi v uvedeném Ostrově a v Římovicích snad tvrz a poplužní dvory (patrně před Vilémem Mrackým z Dubé, který statky prodal obci táborské). Ve Dvorských deskách jsem se dočetl o členovi rodu, který provdal dceru za dědiníka (termín svobodník v té době ještě neexistoval) v Holýšově, jehož potomci obdrželi od císaře Ferdinanda I. erb a vnuci nobilitovaných měli šanci získat i rytířské ostruhy (nedočkali se, padli jako účastníci Stavovského povstání). Tento rod se dál vyvíjel v další pokolení, avšak drobil svůj majetek, zanikl mezi svobodníky a nakonec mnozí skončili v poddanství a zapomněli i na svůj původ. Tedy, je-li teze profesora Augusta Sedláčka správná, naše badatelské poznatky pravdivé a správně interpretované, potom mezi námi žije hodně potomků pánů z Dubé (Ondřej z Dubé měl za ženu dceru Jana Žižky) a tedy snad jejich původ můžeme nadále odvozovat od zakladatele rodu Benešoviců, jímž byl patrně Beneš, který se vyznamenal v roce 1158 v bitvě u Milána.
Kdo ví, jak to bylo a zdali má smysl po tom vůbec pátrat, v podstatě je to asi jedno, neboť všichni máme zajímavé předky, jen o nich nevíme. Můžeme jen spekulovat. Pravdu se už asi nedozvíme, zůstává zde místo pro naší fantazii.

 

Cimburkové a Tovačovští z Cimburka:

byli staropanským rodem v Čechách a na Moravě s červeným a bílým cimbuřím na štítě: na helmě měli čeští pánové tohoto rodu paví ocas, moravští dvě složená křídla orličí. Původiště všem společné byl hrad Cimburk nad potokem Pachem u Poličan, nedaleko Kutné Hory, po němž pouhé jméno polohy zbylo, a Miroslav, zakladatel kláštera sedleckého r. 1143, byl nejstarší předek tohoto rodu, jakož erb kláštera toho a pohřeb pánů z C. v tom klášteře již r. 1407 osvědčený dokazují. Rodina, ze které pocházel slavný vítěz Kressenbrunnský, pan Jaroš ze Slivna nebo z Fuchsberka řečený (1237-71), náležela dle jmen svých členů (Jaroš subpincerna r. 1195 a jeho synové Albert a Rudolf ze Slivna v l. 1223-40, kteréhožto Alberta pan Jaroš synem byl) a dle svých sídel (Máslovice, Pněv, Poděhusy) k blízkým příbuzným pánů z C. nebo dokonce stejného rodu s nimi byla, jakkoli za klenot na helmě měla lišku běžící. Ctibora z Lipníka v l. 1238-49 připomenutého kladli posavadní genealogové v čelo rozrodu Cimburského, jakkoliv se připomíná jen na Moravě mezi šlechtou moravskou; nám se lépe zamlouvá v té příčině Ctibor řeč. Hlava z Lošan, purkrabě kladský (1256-62) pro blízkost Sedlce a Cimburka českého. Po tomto Ctiborovi následoval by oslavený od Dalemila Ctibor z Lipnice, jenž v bouřích po smrti krále Otakara vzniklých (1280) statečně odporoval cizincům okolo Prahy. Synové jeho byli: Bernart z C. (1308-24) a Ctibor z Lipnice (1308-1316). Bernart dostal se na Moravu, kde sobě r. 1308 postavil nový hrad Cimburk na Trnávce v Brněnsku, a když hradu toho králi r. 1320 postoupiti musil, postavil si hrad Nový Cimburk u Koryčan ve Hradišťsku. Záhy pan B. na sebe zřetel obrátil v nové vlasti a již r. 1318 byl královým maršálkem a podkomořím v Moravě. Roku 1320 prodal spolu s Albertem a Ješkem z Poděhus (všichni 3 erbu C.) vesnice Zvanovice. Hradové Střimelice a Hácky  Kunigundě, abatyši kláštera svatojirského. Cimburk kutnohorský záhy zašel, ale místo něho nová sídla čeští zaujali v okresích kouřimském a černokosteleckém: ve Chvatlinách. Struhařově, Střimelicích Hradových, na Benešovsku v Jemništi a Miroslavi, na Jílovsku v Pětichvostech, na Vlašimsku v Dalkovicích, u Humpolce ve Vojslavicích, a na Blatníce a Bohdanči u Pardubic. Staré jméno rodné z Cimburka podrželi sobě vladykové z Jemniště a z Miroslavě, ostatní vladyky na jmenovaných sídlech jen po erbu jako větve tohoto rozrodu poznati můžeme. Na Jemništi r. 1381 sídlil Bernart a po něm snad jeho synové Jan Divoký z C., jenž r. 1400 zemřel a pod náhrobním kamenem z červeného mramoru na Zbraslavi odpočívá, a Mikuláš Divoký z C., hofmistr dvoru královského, jenž z Husova přítele hlavním odpůrcem husitů se stal a na Moravě někdy r. 1423 zemřel. (kráceno) Rodopis pánů z C. napsal Frant. Palacký ve Slovníku naučném. Klř. VB.

 

Ze Slivna,

příjmení staročeské rodiny panské záhy vymřelé, jež pocházela ze vsi Slivna u Benátek a zvala se také z Poděhus. Okolo r. 1223 žili bratři Albert a Rudolf, z nichž onen (1223-40) byl od r. 1234 sudím zemským, r. 1237-39 sudím dvorským a r. 1240 zemským komorníkem (manželka Herka). Synové jeho byli Jaroš »Velký« (1237-71) a Epa (1241) Jaroš držel Slivno v prvních letech, později měl Poděhusy u Kutné Hory, ve kteréž krajině prodal r. 1265 ves Pněv a naposled také hrad Pušperk, který byl pojmenoval po svém erbu (Fuchsberg). Po prvé připomíná se v listině r. 1237 a to v komonstvě krále Václava I., po druhé r. 1239 opět při králi, po třetí r. 1241 v průvodě krále vracejícího se do Čech po vypuzení Tatarů z Moravy. V l. 1239-48 byl král. číšníkem. Za sporů Václava I. s kralevicem Přemyslem Jaroš jest připomínán stále po boku králově. R. 1253 novým králem Přemyslem II. byl jmenován purkrabím hradu Pražského, kterýž úřad zastával do r. 1264 jsa stále připomínán v průvodě králově. U Kressenbrunnu (1260) velel zástupu, v jehož středu byla korouhev sv. Václava. (Viz Palackého Děje II. 1., 39.) R. 1264 stal se purkrabím na Lokti. V té době Jaroš počíná se psáti z Pušperka (Whsperch. Fuchsperk). R. 1267 byl chebským purkrabím. Poslední zprávu o něm máme z r. 1271, kdy se podepsal na míru mezi Přemyslem II. a Štěpánem II. Uherským. Zemřel nepochybně 26.2.1272, asi 60 letý. Herm. Jireček má za to, že tento Jaroš jest totožný s Jaroslavem ze Šternberka, domnělým vítězem nad Tatary u Olomouce. (Herm. Jireček, Pan Jaroš ze S.) [»Č. Mat. M.« XII, 95]; »Sbor. klubu hist.«. str. 104 [Praha, 1883]).-Kateřina, vdova jeho, darovala (1298) podací kostela sv. Linharta v Praze klášteru sv. Anny tudíž. Dětí měli několik, a to syny i dcery. Ze synů zůstal toliko Albert. Dcery sluly Alžběta, Jaroslava, Anna a Herka. Albert (1260-98) založil r. 1298 oltář v kostele pražském, k němuž daroval ves Máslovice. Jmění jeho (Poděhusy) přešlo pak na pány z Cimburka (v. t.)

 

 

Ze Švabenic,

příjmení staromoravské panské rodiny, jejíž erb byly čtyři střely s násadišti spojené. Starší rodopisci odvozovali jej mylně od Zderada (†1090). Jejich předkem snad byl Slavibor, jenž byl r. 1145 dán do klatby pro škody způsobené biskupství olomouckému. Maří (snad vdova) vystavěla r. 1165 se syny svými Slaviborem a Pavlem kostel sv. Jakuba a Kutné hory. Možná, že z téhož rodu pocházely i Eifemie a Svatochna (1227), které po Kojatovi Hrabišici zdědily Drnovice a Račice. Po témž Kojatovi náležela rodině této oprava na klášteře zderazském. První známý předek jejich byl Milíč (1226-39), jenž byl r. 1226 podčeším a r. 1233 purkrabím na Hradci. Synové jeho byli Milíč, Slavibor a Idík. Milíč (1234-52), r. 1238 truksas a pán na Náměšti, zůstavil syna Častu ze Chřelova (1241-82), jenž zůstavil dvě dcery. Slavibor (1234-56) držel Drnovice a zůstavil syny Viléma z Náměště (1254-69) a Kojatu z Drnovic (1269-86), jichž potomci byli páni z Náměště. Idík, předek potomních Švabenských byl r. 1232-34 podčeším, r. 1255/6 purkrabím olomouckým, provázel r. 1255 krále do Prus. Od téhož krále obdržel úpský kraj, nadal špitál v Trutnově na záduší manž. své Markéty. Také držel hrad Švabenice, jejž snad založil. V l. 1260 až 1268 byl komorníkem práva bítovského. Synové jeho byli Všebor, Hrabiše a Vítek. Všebor (1254-97) psal se z Náměště, byl r. 1269-75 komorníkem bítovským a r. 1282 radou správce m. M. Hrabiše (1254) psal se napřed z Úsova, pak z Bobrové a konečně ze [ze Švabenic] Zemřel r. 1296 i s manž. svou Eliškou z Křižanova. Vítek držel po otci Úpu (1277 také neznámý Rodenberk) a Š. Byl r. 1295-97 maršálkem m. M., r. 1303 sudím zemským, r. 1307 komorníkem olomouckým. R. 1297 obdařil klášter zderazský kostely za Trutnovem, držel tehda také Heřmanice s mnohým zbožím, jež tuším dostal od krále za Trutnov, a též Počátky v Čechách a Moravany na Moravě (1303). Klášteru zderazskému daroval r. 1307 podací v Moravanech, r. 1308 a 1309 několik vesnic od Heřmanic a podací ve Š, r. 1311 zboží v Moravanech a Dětkovicích. Tím způsobem rozdal vše svoje jmění a zachoval si jen Heřmanice a Švabenice dosti skrovné. Zemřel v l. 1311-15. První jeho manželka byla Anežka z Kunštatu (1277), jež velkou čásť svého jmění klášteru žďárskému darovala. Druhá byla Perchta z Krumlova, vdova, která měla věno v Moravanech a žila ještě r. 1328. Hrabiše z Bobrové měl syny Idíka (1283-90), Všebora (1283) a Mikuláše (1283-1311). Tento se psal také ze Švabenic maje tu svůj díl. K potomstvu Hrabišovu náležel bezpochyby i Hrabiše z Klínovic odjinud z Trávníka (1307-11). Vítkovi synové Boček (1283-97) a Erhart (1283-1307) zemřeli před otcem. Všebor, třetí jeho syn (1287-1307). jenž daroval s Janem újezd Potvorovský klášteru zderazskému, umřel též před otcem. (Mrtvi byli již r. 1311). Jan (1297-1322) přečkal otce nedlouho. R. 1322 dal dceru do oslavanského kláštera a t. r. měl při s kl. zderazským (†j. 1326, manž. N. z Meziříčí). Václav žil r. 1638 ve Fulnece, r. 1640 v Přerově a r. 1657 na svob. dvoře při Lipníce. Ignác Albert, jenž žil ok. r. 1702 jest poslední potomek rodiny této, kdysi bohaté. (kráceno) Sčk.

 

 

Markvartici,

jméno slavného rodu staročeského, z něhož zbyli jediní hrabata z Valdšteina, též jediného, o jehož prvotním rozrodu se nám dostalo podrobných zpráv (1. u Paprockého o stavu panském str. 251, 2. v rukopise Gersdorfském v Budyšíně, 3. v sepsání V. Březana v třeboňském archivu). Jméno rodu tomu dal Palacký po pradědu jich Markvartovi, jenž žil asi uprostřed XII. stol. Synové jeho byli Heřman (1175-97; 1175 maršálek, 1177 komorník, 1195 purkrabí kladský), jenž uvedl cisterské řeholníky do Hradiště, Havel a Zaviše (1174-1189, 1184 purkr. boleslavský). Heřman měl tři syny, Beneše (1197-1222), Markvarta (1197-1228) a Zaviše (1222). Beneš byl purkrabím v Budyšíně (1222) a měl syna Beneše řečeného Okrouhlého neb Okrouženého, od něhož pošli páni z Michalovic a z Velešína. Bratr jeho Markvart z Března byl r. 1220 purkrabím na Děčíně a měl rozsáhlé statky v Boleslavsku, jichž nabyl vydržením nějakého královského úřadu. Měl z manželky Hostilky čtyři syny, Havla, Chvala, Jaroslava a Markvarta. Havel (1233-53, †1255) držel Jablonný, u něhož založil hrad Lemberk, a držel i Kladskou zemi. Z něho a z manželky nábožné Zdislavy (†1282) pocházeli páni z Lemberka a ze Zvířetic, kteří se později psali Zvířetickými z Vartemberka. Od Chvala, bratra jeho, který založil klášter ve Světlé, odvozují se páni z Polné. Jaroslav (1234-69) seděl na Hruštici, pod níž, tuším, město Turnov založil, a byl r. 1239 purkrabím na Kameni u Perna. Měl syny Beneše z Dětenic, Havla z Rohozce, Voka z Rotšteina a Zdeňka z Valdšteina. Od prvního pošli Dětenští z Valdšteina, od posledního nynější hrabata z Valdšteina. Potomci Jarkovi vyhynuli záhy a páni z Rotšteina na poč. XV. st., Markvart z Března (1255-68), čtvrtý syn Markvartův, držel po otci dědičně děčínský úřad, na němž založil hrad Ostrý neb Šarfštein. Syn jeho Beneš (1281-93?) založil hrad Stráž neb Vartemberk a měl čtyři syny, totiž Jana (†1316), předka Děčínských neb Děckých z Vartemberka, Beneše (†1332), předka Veselských, Markvarta, předka Kumburských, a Beneše, předka Kostských z Vartemberka. Prvotní erb, kráčející lvice, darováním císařským proměněn v polovičný štít (asi 1246), který některé větve přijaly. Páni z Velešína podrželi prvotní erb do vymření a Valdšteinové neodřekli se ho nikdy. Sčk.

 


Zdroj: Ottův slovník naučný.

Podklad:  Spor Sadská vs. Ondřej Němeček, 1605, záležitosti městečka Sadská, NA Praha 6 Milady Horákové.

 

 

 

 

 

 

 

zpět na hlavní stránku