Back to MSGENEALOGIE

Tyto stránky jsou připravovány - zatím tedy pouze provizorně/under construction.

mammals-marsupial,placental (vejcorodí, placentální, vačnatci)

                

theriodonts (savcozubí plazi)

-

cynodonts (kladli vejce)

-

morganucodonts (první savci)

-

"opičáci"

-

homo sapiens (lidé)

            

Vymezení problému a pojmů

Darwinova evoluční teorie (O vzniku druhů, 1859, Anglie) – vysvětluje život jako výsledek malých (náhodných) genetických mutací (Mutace – dědičná změna vlastnosti.) a přežití nejlépe přizpůsobených organismů. Tvrdí, že k velkým změnám v organismech může dojít po nepatrných krůčcích čistě přirozenými prostředky působením času, náhody a diferencovaného přežití.

Kreacionismus (nauka o stvoření) – tvrdí, že svět a lidstvo bylo naplánováno a stvořeno a existuje za určitým účelem. V tomto rámci se vyskytují rozdílné názory: od zastánců náhlého stvoření, (V doslovném chápání stvoření světa podle Bible, v šesti dnech (t.j. v 6 x 24hod.), maximálně před 10000 lety.) kteří jsou chápáni jako křesťanští fundamentalisté, přes názor, že stvoření proběhlo v delším časovém období (i miliony let), až po možnost připuštění evoluce jako možného mechanismu stvoření.

Evoluce chápaná jako postupný vývoj (Změna jedněch živých organismů v druhé.) živých organismů není v rozporu s naukou o stvoření. Rozpor nastává tehdy, když se evoluce chápe jako plně přirozená, naturalistická (Naturalismus předpokládá, že celá přírodní říše je uzavřený systém materiálních příčin a účinků, na který nemůže mít nic zvenčí vliv (Pokud existuje Bůh, tak do ničeho nezasahuje.).), jež není řízena žádnou inteligentní bytostí s určitým záměrem.

Všeobecně však bývá Darwinova evoluční teorie spojována právě s naturalismem. Většinou je v evoluční literatuře tento postoj provázen hojnou řadou antiteistických závěrů (svět nebyl zamýšlen předem a nemá žádný účel, lidé jsou produktem slepých přírodních sil, život nebyl stvořen, ale vznikl...) a narážek na kreacionisty (nepočestní kreacionalisté, úzkoprsí fanatikové, zmatení lidé (Tyto ukázky vybrány namátkou z knihy Věda o životě; Wels, Huxley, Wels, Praha, 1931. )). Tato tvrzení přitom nejsou předkládána jako osobní názory, ale jako logické důsledky nauky. V posledních nejméně 20. letech lze pozorovat snahu předkládat takto chápanou evoluci podporovanou širokou vědeckou obcí veřejnosti jako vědecky a empiricky přesvědčivě dokázaný fakt, kde pochybnosti jsou pouze o určitých detailech. „Zajímavá koncepční otázka" byla vyřešena a zbývá doplnit jen některé podrobnosti. Dále je patrná snaha o spojení pojmů: evoluce = věda a kreacionalismus = náboženství, se všemi důsledky pro „moderně" vychovaného člověka.

 

Přírodní výběr - Přírodní výběr jako deduktivní vedení důkazu

Toto chápání předkládá evoluční teorii jako dedukci (Typ úsudku a metoda zkoumání, kdy se z přijatých výroků (premis) dospívá k novému tvrzení, závěru; vyvozování. ):
1. Všechny organismy se musí rozmnožovat.
2. Všechny organismy vykazují dědičné odchylky.
3. Dědičné odchylky se liší svým účinkem na rozmnožování.
4. Proto odchylky s příznivými účinky na rozmnožování budou úspěšné, odchylky s nepříznivými účinky budou potlačeny a organismy se změní (C. Peterson).

Darwinisté vyvinuli celou řadu pomocných teorií, které mohou vysvětlit každou možnou eventualitu.
Existence živých fosilií je nepřivádí do rozpaků: Nevyvíjely se, protože se nedostavily nutné mutace, nebo kvůli „vývojovým zábranám", případně byly již dostatečně přizpůsobeny svému prostředí. Zkrátka se nevyvíjely, protože se nevyvíjely.
 

Fakt evoluce

Je sice pravda, že všechna embrya obratlovců procházejí stupněm vývoje, kdy se podobají jeden druhému, ale ve skutečnosti se až do tohoto stadia vyvíjejí velice odlišně. Tyto odlišnosti jsou přitom typické pro každou třídu: jiné pro ryby, jiné pro obojživelníky, jiné pro ptáky a jiné pro savce. Pozdější stupně vývoje neodpovídají darwinistickým očekáváním o nic lépe.
Vývoj embryí jednotlivých druhů obratlovců se ubírá různými cestami, které se někde v polovině tohoto procesu sbíhají a zárodky se podobají jeden druhému, ale pak se opět rozbíhají, až se nakonec (různými způsoby) vytvoří podobná uspořádání kostí jejich končetin. Tyto skutečnosti jsou embryologům dobře známy. Skutečnosti z oblasti embryologie a homologie (Homologie – shoda v původu některých orgánů lišících se však funkcí, a tím i tvarem (např noha u kopytníků, křídlo ptáka, ploutve ryb).) byly předkládány jako přímé potvrzení „faktu evoluce" a přitom ničím takovým nejsou! Pokud je embryologie, jak si Darwin myslel, naším nejlepším průvodcem po genealogii, (Genealogie je metoda genetického výzkumu, založená na studiu rodokmenu určitého jedince.) pak se zdá, že obratlovci jsou rozličného původu a své znaky po žádném společném předkovi nedědí.

 

Vývojová řada obratlovců

Darwinisté tvrdí, že obojživelníci a dnešní ryby pocházejí z pravěké ryby, že plazi vzešli z obojživelného předchůdce a že ptáci a savci se vyvinuli odděleně z plazích předků. Také říkají, že lidé a dnešní opice měli společného opičího předka, z něhož se dnešní lidé vyvinuli přes pozitivně určené přechodové mezičlánky. Pokusme se zhodnotit důkazy pro tato tvrzení s tím, že všechny důkazy budou hodnoceny nezávisle na jakémkoli předpokladu ohledně pravdivosti teorie, která je prověřována.

Od ryb k obojživelníkům

Hypotéza zní, že se u určitého druhu ryby vyvinula schopnost vylézt z vody a pohybovat se po souši, přičemž se víceméně souběžně vytvořila rozmnožovací soustava a další znaky typické pro obojživelníky. Žádný konkrétní zkamenělý rybí druh jako předek obojživelníků určen nebyl. Existuje ale vyhynulý řád ryb Rhipidistia, který některými znaky kostry připomíná kostru raných obojživelníků.

Přesto „žádná ze známých ryb není považována za přímého předchůdce nejstarších suchozemských obratlovců. Většina jich žila až poté, co se objevili obojživelníci, a ty, které existovaly předtím, nevykazují žádné důkazy o tom, že by se jim vyvíjely mohutné končetiny a žebra typická pro primitivní čtvernožce."

V roce 1938 byla chycena Latimerie podivná, primitivní druh ryby o němž se myslelo, že vyhynul před 70 miliony let. Protože je považována za blízce příbuznou rodu Rhipidistia, očekávalo se od její pitvy objasnění nejasností ohledně měkkých tkání, které jsou na zkamenělinách špatně sledovatelné. Avšak při pitvě dnešní Latimerie její vnitřní orgány nenesly žádné známky přípravy na život v suchozemském prostředí.

 

Od obojživelníků k plazům

Na doložení tohoto přechodu nejsou dodneška žádní uspokojiví kandidáti. Existují zkamenělí obojživelníci nazývaní Seymouria, kterého je známo mnoho zkamenělých druhů s takovými znaky kostry, které se jeví jako přechodné mezi kostrou plazů a savců.

Protože zkamenělé savce a plazy na rozhraní je obtížné odlišt, za rozhodující kriterium se považuje způsob stavby dolní čelisti. Živočichové se stavbou lebky na rozhraní mezi lebkou plazů a savců existovali, takže pokud jde o stavbu lebky, tak je přechod možný. Avšak kromě stavby lebky existuje ještě mnoho jiných důležitých znaků, jimiž se savci od plazů liší, včetně velmi důležité rozmnožovací soustavy.

Velké množství kandidátů řádu Therapsida je však velmi obtížné zařadit do souvislé rodové linie, která by vedla od konkrétního druhu plazů ke konkrétnímu savčímu potomku. Společné rysy u mnoha různých druhů, které jsou mimo jakoukoli možnou linii předků, jen upozorňují na to, že podobnost kostry nemusí nutně znamenat společný původ. Umělou vývojovou linii lze sestrojit, ale jen tak, že budeme podle vlastního uvážení libovolně míchat zástupce z různých podskupin a řadit je za sebou mimo jejich skutečný časový sled. Argument, že řád Therapsida představuje řetězec spojující ve vývojové řadě plazy a savce by byl přesvědčivější, kdyby jej bylo možno na obou koncích připojit k něčemu konkrétnímu. Vybrat konkrétního savčího potomka je ale obtížné, protože jednotliví raní savci mají velmi významné rozdíly ve stavbě těla. Podobné obtíže jsou s nalezením konkrétních předků řádu Therapsida.

Pokud se budeme dál snažit o souvislý popis makroevoluce savců, je třeba vysvětlit mnohem víc, než jen rozdíly ve stavbě dolní čelisti mezi plazi a savci. Mezi savce patří tak rozmanité skupiny jako jsou velryby, tuleni, medvědi, netopýři, opice, kočky a vačice. Jestliže savci tvoří jeden kmen, pak darwinovský model vyžaduje, aby každá z těchto skupin pocházela z jednoho jediného neurčeného suchozemského savce. Muselo by existovat obrovské množství přechodných druhů v přímé vývojové linii, ale ty ve fosilních dokladech zachyceny nejsou.

 

Od opic k lidem

Po vyloučení podvrhu tzv. Piltdownského člověka existuje v současné době pět fosilních druhů, (Včetně současného Homo sapiens.) uváděných jako důkaz, že se lidé vyvinuli z opic. Jsou to Australopithecus afarensis, A. africanus, Homo habilis, H. erectus a H. sapiens. První dva druhy jsou na opičí straně hranice (opičí mozek, dohady o vzpřímené chůzi). Třetí z uvedených – člověk obratný – je na mezní čáře a postavení Homo získal hlavně proto, že byl objeven na nalezišti primitivních nástrojů, které údajně používal. Pro ty, co se o tom učili ve škole, bude zajímavé, že neandrtálský člověk je často považován za podskupinu našeho vlastního druhu, a člověk cromagnonský je jednoduše současný člověk.

Gould píše: „Stvořil by Bůh – z nějakého nepostižitelného důvodu nebo jen jako zkoušku naší víry – pět druhů, jeden po druhém, aby napodobil trvalé směřování evoluční změny?
Formulace této otázky naznačuje, jako by Darwin svou teorii předložil proto, že velké množství fosilních mezičlánků mezi opicemi a lidmi si žádalo vysvětlující hypotézu. Ve skutečnosti však byla nejdříve přijata teorie a teprve potom byly objevovány a vykládány podpůrné důkazy, v úporné snaze najít chybějící články. Tlak najít potvrzení byl tak velký, že vedl k podvrhu – piltdownskému člověku – kterého představitelé Britského muzea horlivě chránili před nepřátelskou prohlídkou, čímž umožnili, aby po 40 let vykonával „užitečnou" službu při utváření veřejného mínění.

Psychologická atmosféra při předvádění hominidních fosilií připomíná uctívání ostatků svatých. Při americké výstavě Předkové r. 1984 je líčena takto: Úzkostliví správci převáželi „nesmírně cenné a křehké pozůstatky" v letadlech na sedadlech 1. třídy, do muzea byly přepravovány limuzínami s policejním doprovodem. Tam byly uloženy za neprůstřelné sklo. Před zahájením se sešla vybraná společnost antropologů, kteří mluvili tlumenými hlasy, protože „to bylo jako rozprava v katedrále". Svědkové tuto atmosféru líčí jako uctívání předků.

Svědectví o fosiliích od lidí, kteří touží chovat v rukou své předky, je třeba zkoumat velmi opatrně. R. Lewin uvádí řadu příkladů subjektivity, typické pro zkoumání počátků člověka, která ho přivedla k závěru, že je tento obor nenápadně, ale trvale ovlivňován měnícím se pohledem lidstva na sebe sama. Jinými slovy, pokud přísně neprověřujeme své předem vytvořené představy, vidíme přesně to, co očekáváme, že uvidíme.

S. Zuckermann, přední britský vědec a odborník na primáty, je poctivý materialista, který nepochybuje o vývoji člověka z opic, ale většinu fosilních důkazů považuje za planý poplach. Podrobil Australopitheky důkladnému zkoumání a došel k závěru, že „anatomický základ pro tvrzení, že chodili vzpřímeně", považuje za nepřijatelný. Jeho soud o profesionální úrovni fyzické antropologie nebyl příliš příznivý: přirovnával ji k parapsychologii, uvedl že množství nezodpovězených spekulací ve zkoumání počátků člověka „je tak zarážející, že je otázkou, zda je možné zde najít ještě nějakou vědu". Podle jeho názoru by prioritou badatelů v oblasti počátku člověka mělo být vyhnout se takovým potížím, jako bylo fiasko s piltdownským a nebraským člověkem. Všichni adepti na „předka" by měli být podrobeni přísné objektivní analýze a odmítnuti, pokud by tento rozbor byl negativní nebo nepřesvědčivý. V podobné zkoušce by patrně žádné opičí či hominidní fosilie neobstály, takže fosilní důkazy evoluce člověka by se mohly omezit na neandrtálského člověka, jehož rysy jsou plně nebo téměř lidské.

Popis původu lidí z opic není jen vědeckou hypotézou; je světskou alternativou příběhu o Adamovi a Evě a záležitostí nesmírného kulturního významu.

Můžeme samozřejmě připustit, že existovaly přechodné druhy, nikoli však jako hladká vývojová linie. Podobně jako u savcovitých plazů, i hominidé poskytují maximálně několik kandidátů na předka. To, že za 130 let odhodlaného úsilí se podařilo najít jen několik nejednoznačných podpůrných příkladů, je závažným negativním důkazem.

Darwinistickou metodou tedy nadále zůstává, najít nějaké podpůrné fosilní důkazy, prohlásit je za důkazy „evoluce" a pak ignorovat veškeré problémy.

Důkazem tohoto přístupu může být nově objevená fosilie Basilosaura, mohutné hadovité obludy, žijící v raném období velryb. Původně byl považován za plaza, ale brzy byl přeřazen k savcům, jako příbuzný velryb. Na jeho kostře byly nalezeny přívěsky, jevící se jako zakrnělé zadní nohy a chodidla. K čemu mohly sloužit není jasné, jako nohy pro pohyb na souši jsou nemyslitelné a jsou na to různé názory.
Zprávy o této zkamenělině jsou předkládány jako důkaz o tom, že se velryby vyvinuly ze suchozemských savců. Nikde se nezmiňuje existence nějakých nevyřešených problémů, které zde jsou ale obrovské. Velryby mají nejrůznější složité vybavení, jenž jim umožňuje potápět se, dorozumívat se pod vodou pomocí zvuku, a mláďatům dokonce sát, aniž by nabrala mořskou vodu. Postupný adaptační vývoj každého z těchto znaků přináší stejné problémy, jaké byly zmíněny ve třetí kapitole v souvislosti s křídly a očima.

Sám Darwin připouštěl, že fosilní důkazy ostře vypovídají proti jeho teorii, a tak je tomu i dnes. Darwinistická věda proto obrátila svoji pozornost na nově objevené molekulární důkazy a začala tvrdit, že konečně zde je nezvratný důkaz darwinistického modelu.

 

Evoluce před výskytem života na zemi


použité citace jsou kráceny a upraveny pro zestručnění.
Poznámky vložené do textu v závorkách malým písmem kursivou jsou v tištěné verzi umístěny jako poznámky pod čarou.

Verze z r. 1997.
Podle knihy:
Phillip E. Johnson
Spor o Darwina  Učení o stvoření světa (web).

 

Fotografie-zdroj: National Geographic

zpět na hlavní stránku